A co tvoje první kapela a vystoupení?

To bylo na střední. Jeden kluk ze třeťáku měl kapelu, jednou jsem šla domů kolem garáží kde měli zkušebnu a zjistila jsem, že zrovna vyhodili basáka. Tak jsem šla dovnitř a popadla šanci za pačesy. Povídám: Já hraju na basu. A oni: No nekecej, seš přece holka. Tak říkám, že to snad nevadí, přinesla jsem basu, zahrála jsem jim a vzali mě. Naše první vystoupení bylo na přehlídce talentů, hráli jsme tam The Last Time od Stounů. Ten kluk na mě nahrál, že ztratil hlas a nemůže zpívat, tak jsem to odzpívala já. Měli jsme aplaus, bylo to bezva. No a pak jsem se dozvěděla, že ta kámošova ztráta hlasu byla jen fingovaná, měl to dobře naplánovaný. Bál se zpívat, tak to hodil na mě (smích).

 A co etapa mezi středoškolskými studii a Black Shark? Proč jsi nešla studovat a místo toho ses věnovala hudbě?

Od dětství to byl můj sen, který se mi splnil. Po ukončení střední školy na mě samozřejmě okolí naléhalo, ať jdu na výšku. Byla jsem výborná studentka a chtěla jsem studovat žurnalistiku, ale v určité chvíli ve vašem životě se musíte rozhodnout. Jako když přijdete na rozcestí a rozhodujete se, kam dál. Jestli máte jít rovnou a upravenou cestou s jistým cílem, nebo hrbolatou a křivolakou pěšinou, kde nevíte, co na vás kde čeká, jestli se vůbec doberete konce a s jakým úspěchem. Zkrátka jsem si mohla vybrat, jestli budu studovat, pak půjdu do práce, budu mít rodinu, jako všechny ostatní holky. To se ode mě očekávalo, jenže já sama to takhle nechtěla, už z toho důvodu, že to po mě chtěli všichni ostatní. Chtěla jsem dělat muziku, srdce mě k tomu táhlo. Jedním z důvodů, proč jsem nešla studovat bylo i to, že jsem neměla peníze na školný a i když mi to rodina chtěla zaplatit, řekla jsem že nechci. Sehnala jsem si práci v supermarketu, malej byt v Chinatownu, žila jsem si po svým a snažila se upíchnout v pořádné kapele, což mi vyšlo. Pokud se ale někdy v budoucnu rozhodnu, že v hudbě už nechci pokračovat, tak mým prvním cílem bude vysokoškolský titul.

 Pamatuješ si ještě, co ti jako první věc prolétlo hlavou, když jsi vešla do zkušebny na 23. Ulici?

Hmm… Je to dlouho, ale myslím, že to bylo něco jako: Panebože, plata od vajíček! (smích).

 
To je zajímavá myšlenka, proč zrovna tohle? Jak vlastně ta zkušebna vypadala a jak jste zkoušely?

No tak bylo to tam dost malý. U jedný stěny bicí a aparatura, u druhý tři křesla, veprostřed mikrofony a na zdech přibitý plata od vajíček… To byla první věc, kterou jsem viděla, tak možná proto jsem si pomyslela tamto (smích).

Systém zkoušení máme od začátku už dost zajetej. Přijdeme do zkušebny, čekáme na Will – no dobře, to byl vtip, vybalíme, naladíme, ozvučíme a zahrajem si Wild and Wicked, nebo tak něco, abychom se rozehrály. Pak opakujeme písničky z minulý zkoušky, dáváme dohromady a hrajem nový nápady a na konci většinou jamujeme a vymýšlíme sóla. Pak všechno zase sbalíme, řeknem si, co budem hrát příště a kecáme spolu. Mezi zkouškama každá z nás hraje. Nejhorší je totiž přijít do zkušebny, koukat na sebe a ptát se: Tak co budeme hrát? Teď už s tím problém nemáme, ale na začátku se to párkrát stalo. Tak jsme začaly vymýšlet naše vlastní písničky.

 
Jaká byla první píseň, kterou kompletní Black Shark zkoušely?

Wild and Wicked. Přinesla ji Will a perfektně nám sedla. Dost jasně určila jaký typ písní se k nám hodí a který budeme hrát. Hned tahle první věc měla typický „BS style“, možná i proto ji pořád hrajeme a je jednou z našich hlavních písní.

 A kterou věc jsi ty složila jako první po svém příchodu do kapely?

Myslím, že to byla Second Chance. Měla jsem trochu trému, když jsem ji holkám prvně hrála, bála jsem se, že se jim nebude líbit, ale okamžitě to vzaly. Ani nevím, co mě tenkrát inspirovalo… Možná to, že jsem si sama sebe už tehdy představovala jako světáckou a žádanou hvězdu (smích), obklopenou chlapama a tak… Na tohle téma jsem tenkrát psala dost často. Třeba Sexsymbol z Keep Rockin´, který jsme daly dohromady s Andy, je taky něco na ten způsob. Samozřejmě postupem času přišlo i na jiná témata. Řekla bych, že jako skladatelka se vyvíjím.

 Když jsme u skládání – na které desce Black Shark jsou podle tebe tvoje nejsilnější písničky?

(chvíli přemýšlí) Tohle je zajímavá otázka… Abys rozuměla, na každý desce jsou určitě písničky, na který jsem pyšná. Keep Rockin´ bylo pro mě zásadní, protože bylo první, ale když to beru čistě teoreticky, tak co se hudby týče, moje písničky tam nebyly žádný zázrak (smích), ale šly od srdce, byly spontánní. I proto se na ně lidé chytli a mají je rádi. Sharks Attack, tam jsem se už docela slušně rozjela. Skládala jsem s Andy a taky s Will a z toho vzniklo spousta suprovejch věcí. Tush, Going Under, Cherry Bomb a You Kill Me With Your Love, moje první balada… Bylo tam dost pecek. Ale největší osobní vztah mám k Delayed. Myslím, že kdyby ses zeptala Andy, Will, nebo Lydie, řeknou ti to samý. Možná, že moje písničky kromě Don´t Call It Love a I Like It Like That nebyly takový hity, ale já miluju každičkou z nich. Fakticky. Ty studiový věci na BS: Live! se taky povedly, hlavně Hooked, tu zbožňuju… Ale moje nejsilnější věci jsou podle mě na Delayed.

Proč vám všem vlastně tahle deska tolik přirostla k srdci?

Album Delayed vzniklo ve správný čas, ve vhodné konstelaci planet. Chemie mezi námi byla větší než kdykoliv předtím. To, že už jsme se blížily ke slávě, nás nabuzovalo a byly jsme vyhecované, chtěly jsme dokázat, že dovedeme natočit výbornou hitovou desku. Skládaly jsme a u každé písničky jsme si byly absolutně jisté, že jsme ze sebe vydaly to nejlepší. Největší skladatelský momenty měla samozřejmě Will. Jakmile přinesla Hit´n´Run a Nothing To Loose, posunuly jsme se hodně dopředu a povzbudilo nás to. A když Lydia našla Saturday Night Special a nakonec se rozhodlo, že to budu zpívat já, okamžitě mi bylo jasný, že Delayed bude mý nejoblíbenější. Hlavně kvůli tomuhle songu. Taky nesmím zapomenout na Kevina O´Donnella, který z nás dostal zvuk, o kterým jsme na Keep Rockin´ a Sharks Attack jenom snily. Dokázaly jsme ze sebe vymáčknout víc, než kdy předtím, měly jsme silný písničky a dveře ke slávě otevřený. Pro nás všechny to byla skvělá doba, do písniček jsme uzavřely svý vzpomínky a zážiky a hodně to Delayed ovlivnilo k lepšímu. Proto je naše nejmilovanější.

 
S kým se ti nejlíp skládá? Na Sharks Attack jste hodně psaly s Andy, na Delayed zase s Will... Dokážeš říct, s kterou z nich se ti pracuje líp?

To se nedá (smích). Každá z nich má svůj osobitej styl, někdy jsou okamžiky, kdy se mi líp dělá s Andy, jindy s Will a taky s Lydií. Je to různý. Třeba Will hodně záleží na kytarový figuře, chce mít prostě silnej riff. Jakmile ho má, já jsem většinou ta, která píše texty. A s Andy je to přesně naopak. Ona dělá text a já muziku. Mezi Andy a mnou je taková chemie, že ona dokáže přijít s výborným textem a já k tomu udělám výbornou hudbu (smích). Takhle přesně vznikla třeba You Kill Me With Your Love. Lydia je většinou spoluautorka, ale pokud se už na nějaký písničce podílí, tak to stojí za to. Dokáže tam dodat věci, na který bysme třeba s Will, nebo s Andy nepřišly. A málo lidí si to uvědomuje, ale právě Lydia je spoluautorka největších pecek na Delayed. To „Žraločí duo“ dalo dohromady Saturday Night Special (smích).

 
Je podle tebe pravda, že hudba Black Shark se postupně vyvíjí a je čím dál tím víc tvrdší?

Jistě. Přidáváme do vinylu víc a víc viagry (pozn. aut.: Po téhle poznámce jsme se obě asi na dvě minuty rozchechtaly). Ne, teď vážně. Jako autorky rosteme a i naše instrumentální pokroky jsou větší. Když si srovnáš Keep Rockin´ se songama na straně čtyři BS: Live!, ten rozdíl tě přímo praští do uší. Keep Rockin´ je z větší části pohodovej rock´n´roll. Když to poslouchám, tak si říkám, že bych se místy asi víc rozjela, ale to už nezměním a líbí se mi to takový, jaký to je. Album od alba jsme prostě přitvrzovaly a nelitujeme. Děláme odvážnější písničky, víc mlátíme do kytar, je to rychlejší a energičtější. Hlavně Lydia se nám pořádně rozjela. Najednou našla novej styl hry na bicí, učí se hrát s dvojitým kopákem…Počkejte si na novou desku, pak teprve uvidíte přitvrzení!

 
Takže od nového alba můžeme očekávat ještě razantnější hard rock?

Já bych tomu dokonce říkala i heavy rock. Jak jsem řekla, Lydia se rozjela. Zkoušku od zkoušky nás překvapuje. A jakmile jsou rychlejší a tvrdší bicí, strašně to ovlivní kompletní písničku, protože basa i kytary se musej přizpůsobit. Určitě se máte na co těšit. Black Shark budou lepší než kdy předtím.

 Jaký je váš cíl při psaní písniček na novou desku? Snažíte se překonat Delayed?

Delayed určitě nasadilo laťku hodně vysoko. Psát lepší písničky, než jsou tam, byla pro nás ohromná výzva. Vlastně jsme se bály, jestli to vůbec zvládnem, jestli Delayed není naší největší metou, za níž se už nedostaneme… Ale jakmile jsme se rozhodly, že na BS: Live! dáme i nový písničky, strach z nás spadnul. Daly jsme dohromady songy, který podle nás tvoří jakýsi mezistupeň mezi Delayed a novým albem. Není to ale tak, že bysme si vyloženě při psaní řekly: Tohle musí být lepší, než Hit´n´Run! Tímhle se vůbec nezatěžujeme. Prostě píšem. Taky máme jednu tajnou zbraň – Andy se nazpíváním Not For Sale na BS:Live! otrkala a proti zpívání na další desce nic nemá, takže její písničky si zazpívá sama… A všechny si myslíme, že to novému albu hodně pomůže.

 Co říkáte na protesty Národního Sdružení Rodičů, které tvrdí, že vaše písničky poškozují morálku mládeže?

My na to neříkáme nic, jen s úsměvem kroutíme hlavou. Sdružení rodičů rádo do kapel je*e. Přitom si neuvědomují jednu velmi podstatnou věc – čím víc nás budou zakazovat, tím víc si jejich děti budou chtít naše písničky poslechnout. Kdyby si vzpomněli, když oni sami byli mladí, naprosto by to chápali. Je to pořád to samý, od Elvise přes Beatles, Rolling Stones, KISS a nás. Děti rády štvou svý rodiče. Rodič řekne: Ne, neposlouchej to! Dítě si pomyslí: Jo! Poslechnu si to! Takhle to chodí.

Předpokládám, že nejvíc je štvou naše sexistický písničky, ale za těma si budeme stát za každou cenu. Nevím, co proti nim někteří lidé mají. Hipíci si to v šedesátejch letech rozdávali v křovíčku s osobou, kterou sotva znali a společnost to tolerovala, dokonce to bylo jistou módou. Sex je součástí rockerského života. O čem máme zpívat? O přírodě, větříčku a kytičkách? Samozřejmě, že by to šlo, ale nehodí se to k nám a nebudeme to dělat… Ať jsme ženy, nebo ne, můžeme si dělat songy o čem chceme. Účelem rocku je i zpívat o tom, co mají lidé rádi. Nezpíváme ale o drogách, ani o násilí. Kdybychom to dělaly, pak protesty rodičů naprosto pochopím, ale my jim v tomhle děti nekazíme. Já sama jsem drogy nikdy neměla a mít nechci, rozmělní vám to osobnost. Ale sex ne. Někde jsem slyšela názor, že sex není špatný. Drogy a násilí ano. A kdyby si každý dopřál více sexu, bylo by na světě násilí méně. Toť vše, co k tomu můžu říct.

 Teď si dovolím jednu pikantnější otázku – o tobě se říká, že si ráda užiješ. Někteří tě dokonce označovali i jako promiskuitní. Jak to hodnotíš ty sama?

Lidé rádi přehánějí… Já se nemám za co stydět a souvisí to s tou otázkou předtím, kde jsem řekla, že sex není nic špatného. Každopádně promiskuitní je trochu silné slovo. Můžu říct, že na začátku kariéry s BS jsem možná měla okamžiky, kdy flirtování s muži byl můj koníček, ale asi jsem už z toho vyrostla. Nikdy jsem nebyla děvka, to zas ne… Ale vyléčila mě z toho láska. Jakmile potkáte lásku, přejde vás chuť na krátkodobé známosti.

 Mám tomu rozumět tak, že máš přítele?

Ne zcela, ale jsem zamilovaná.

 Asi nám neřekneš, kdo to je…

Trefa, neřeknu (smích).

 Jaký by měl být tvůj ideál muže?

Rozhodně musí mít charisma, fluidum, vnitřní kouzlo… Prostě to něco, co vás dostane na kolena a co z něj přímo vyzařuje. Musím taky říct, že mám ráda muže s uhrančivýma očima.

 Jaká barva očí a vlasů?

Oči – hnědá. A vlasy… Hm… Byly doby, kdy jsem byla hodně do blonďáků, ale teď je mi to nějak jedno (smích).

 Sportovec, nebo rocker?

Rocker. Ale pokud možno žádný vyhulenec, nebo alkoholik s umaštěnými vlasy, nebo tak něco… Věc, která se mi na sportovcích líbí je ta, že o sebe dbají – když to zas není přehnaně. Takže rocker, který o sebe dbá jako sportovec.

 Malý, nebo velký?

Co přesně tím myslíš? (smích)

 Výšku chlapa.

Tak střed. Kolem metru osmdesát. Já sama jsem celkem vysoká, takže menšího muže nevím nevím, ale bidlo bych asi taky nechtěla… Připadala bych si malá, to nemám ráda (smích).

 Jsi náročná na muže?

Jak vidíš, tak jo (smích).

 S kterou celebritou bys chtěla strávit noc?

Ježiši… Pokud myslíš chlapa, tak John Travolta. Co si budeme povídat, moc hezky se češe a tancuje. Jestli se mu tenhle rozhovor dostane do rukou, tak bych si s ním moc ráda zatančila!

 Mělas v mládí nějaký sexuální symbol?

Ehhh… Já na to nějak neměla čas, nebo co… Ale Paul McCartney se mi hodně líbil, hlavně, když si pak nechal narůst delší vlasy.

 Co bys udělala jako první věc, kdybys mohla strávit den v mužském těle?

Rozhodně bych šla zkusit sbalit Will. To musí být vždycky zážitek (smích).

 Dobře, takže od těchto otázek pokročíme k oblíbeným věcem. Co oblíbený jídlo?

Pizza!!!

 Pití?

Coca – cola, červený víno a pomerančovej džus.

 Oblíbenej film?

Fanoušci mě asi ukamenujou, ale Horečka sobotní noci a Pomáda.

 Televizní pořady?

Za mlada Show Eda Sullivana, teď Tomorrow Show s Tomem Snyderem.

 A co knížka, nebo oblíbený autor?

Jackie Collinsová. Dokáže výborně vylíčit zákulisí světa rocku, filmu a tak. Setkala jsem se s ní a je to opravdu skvělá ženská.

 
Jaký je tvůj názor na nynější disko módu, která se promítá i do hudby a životního stylu?

Řekněme si to upřímně. Třeba proti Bee Gees nic nemám, uznávám je jako kapelu a líbí se mi pár jejich písniček. Ruku v ruce s tím jde i tančení diska. Fajn, tak někdo tančí disko, jinej latinu, nebo waltz, to je jedno. Ale spíš jde o ten životní styl, o to klišé rockeři versus diskanti. Na diskantech mě štve jedna věc – strašně se podřizujou módě. Disko móda rovná se kalhoty do zvonu, hedvábný košile a špičatý boty. Ať si to nosej, když se jim to líbí, spíš jde o ten princip, že oni to prostě musej nosit, protože je to v módě. Kdyby to v módě nebylo, tak to nenosej. Já sama tohle dost dobře nechápu, protože jsem na módu většinou kašlala. Dospívala jsem v šedesátejch letech, kdy byli v kurzu hippies. Mohla jsem se navléct do roztodivnejch hadrů, LSD si sypat do pusy po hrstech a hlásat, že chci světový mír, ale já to nedělala, protože to dělali všichni ostatní. Z nějakýho důvodu jsem se chtěla odlišovat.

Takže okej, muzika mi ani tak nevadí, spíš ti lidé, kteří přikládají smrtelnou důležitost tomu, jestli jsou jejich kalhoty opravdu, ale opravdu v módě a jestli opravdu, ale opravdu dobře tančej disko, aby byli in.

 A co opačná strana barikády, tedy punk?

To je to samý, akorát zas jinej extrém. Přijde mi, že tihle zas stavěj svou image na tom, že hlásaj, že žádnou nemaj a jsou naprosto přirozený. Mám k tomuhle blíž, než k disku, to rozhodně, ale taky s tím úplně nesouhlasím. Nemám ráda extrémy. Nejlepší je stejně hard rock.

 Oblíbený kytarista, nebo kytaristé?

Ace Shark a Will Frehley. Pardon, obráceně (smích).

Oblíbený zpěvák/zpěvačka?

Zpěvák – Paul Stanley z KISS je hodně dobrej, taky David Lee Roth z Van Halen, Steven Tyler z Aerosmith a Phil Lynott z Thin Lizzy má nádhernej hlas. A zpěvačky – Joan Jett – možná jsme měly nějaký problémy před dvěma lety, ale to už je pryč, je fakt dobrá, respekt. Samozřejmě Janis Joplin, tu nemůžu vynechat. A pak ještě nějaká Will Shark, Andy Sutton a Nicole Knight (smích).

 Bubeníci?

John Bonham a Peter Criss. A kdybych neřekla Lydii, tak by mě asi zabila, takže Lydia Criss. Mezi ženskejma bubenicema je stoprocentně nejlepší, Sandy West z bývalých The Runaways už dávno strčila do kapsy.

 Basáci?

To je jasný… Paul McCartney. Byl a vždycky bude. Ale ještě jednou uvedu i Phila Lynotta z Thin Lizzy, protože se mi strašně líbí Waiting For An Alibi, Jailbreak a Boyz Are Back In Town.

 A co sport? Říká se o tobě, žes hrála basketbal…

Ano, na střední. Hrála jsem pivota, občas křídlo. Bavilo mě to, bohužel naše trenérka mi to totálně znechutila, tak jsem odešla. Ale čas od času jsem si zahrála. Asi před měsícem jsem přinutila Andy, aby si se mnou zahrála streetbal. Vydržela to půl hodiny, pak jsme šly na

pizzu.

 Máš ještě nějaké jiné oblíbené sporty, nebo jsi fanynka nějakých sportovních klubů?

Když jsem byla mladší, ráda jsem hrávala fotbal, ale kolem čtrnácti jsem z toho vyrostla. Občas jsem si zahrála baseball, taky jsem běhala, ale basket vedl. Jinak jsem velká fanynka hokejovýho týmu New York Rangers.

 Kdyby sis měla vybrat pět oblíbených měst ve Státech, kromě New Yorku, která města by to byla?

Hm… Detroit, tam to mám hodně ráda. Skvělý město. Ráda jezdím i do San Franciska, občas – když mám náladu – tak do Los Angeles. Taky Jersey City je fajn… hmm… a jinak nevím. Zatím mám čtyři, že jo? Tak pátý… Miami. Je tam super počasí.

 Jaké jsou tvoje plány do budoucna?

Udržet si pozici rockové hvězdy, dělat dobrou muziku a být šťastná.

 A co plány Black Shark?

Zkoušky písní na nové album se nám pomalu chýlí ke konci, takže asi za měsíc se vrhneme na nahrávání a já osobně se na to moc těším. Máme velice slušná esa v rukávu, jak sami uslyšíte. Samozřejmě výhledově je v plánu i turné a tak trochu jsme mluvily i o tom, že bychom tentokrát do itineráře poprvé zahrnuly i Evropu, ale nic není jisté, všechno je jen hypotetické. Náš hlavní cíl teď je nahrát album tak, aby se líbilo nám i fanouškům.

 Chtěla bys jim něco vzkázat?

Díky moc za to, že jste tu s námi a máte nás rádi… Mohla bych říkat desítky vět, ale asi nejlíp to vyjádří dvě slova: Keep Rockin´!